Walk and Talk: pohybem k myšlení

Sedáme u stejného stolu, ve stejné kanceláři, zíráme do stejného monitoru a divíme se, že nás napadají pořád stejné věci. Když chceme získat „nadhled“, v lepším případě se přesuneme do zasedačky o patro výš. V tom horším jen přepneme z Teams na Zoom. Den za dnem.

Když se pokoušíme pohnout s problémem ve prostředí, ve kterém vznikl a ve kterém ho každý den krmíme dalšími aktualizacemi, se nemůžeme divit, že snadno znovu vytěžíme ty samé myšlenky a stokrát vyšlapané pěšiny. Takže co kdybychom místo další hodiny přemýšlení u stolu udělali něco jinak? Zvedli zadek ze židle a šli ven.

Walk-and-Talk – koučování, konzultace nebo terapie při chůzi – vypadá skoro banálně. Žádný nový framework, žádná appka, žádná certifikovaná metodika od renomovaného trenéra, za kterou dáme ledvinu nebo půlku jater.
Jen dva lidé, téma a cesta.
Zní to triviálně, ale je to velká změna podmínek, ve kterých rozhovor i myšlení probíhají.

Trochu si to zkomplikovat

Chůze totiž zdaleka není jen přesouvání mozku z bodu A do bodu B. Ve chvíli, kdy vyjdeme ven, musí mozek začít zpracovávat jinou skladbu podnětů než za stolem v zasedačce. Hlídá rovnováhu, povrch, tempo, vzdálenosti a směr. Oči přeostřují ze stromu v dálce na kámen pod botou. Obcházíme louži, zpomalíme do kopce, pustíme cyklistu, hledáme místo k přechodu přes silnici. Na dvě vteřiny ztratíme nit rozhovoru, protože nechceme skončit v kočárku protijedoucí rodiny – a pak ji musíme zase najít, abychom pokračovali.

Výzkum lokomoce ukazuje, že chůze, zvlášť v členitějším prostředí, není jen motorický autopilot. Zapojuje zrak, rovnováhu, vnímání polohy vlastního těla (propriocepci) i pozornost. Pro rozhovor, a obzvlášť ten hlubší, je zde jeden zásadní a těžko jinak simulovatelný jev: proud myšlení je průběžně narušován malými, přirozenými interrupcemi způsobenými interakcí s prostředím. Po každém takovém přerušení je třeba myšlenku znovu uchopit.

Pokračovat v souvětí. Vzpomenout si, kam naše myšlenka směřovala. Trochu přeskupit pozornost. Přizpůsobit se tomu, co se právě změnilo.

Jsou to drobnosti, pro organizovaného člověka žádná výzva, ale právě z drobností se skládá způsob, jakým přemýšlíme. Za stolem se dá hodinu velmi pohodlně sedět v jedné vyjeté kokleji. Venku vám do ní každou chvíli někdo hodí kamínek. Sem tam i doslova.

Všechno nás už napadlo

Psychologové Marily Oppezzo a Daniel Schwartz ze Stanfordu v sérii experimentů ukázali, že chůze podporuje tzv. divergentní myšlení – schopnost vytvářet více různých možností, variant a cest.

Zrovna tohle je pro syntézu nových řešení zajímavé a je celkem jedno, jestli se jedná o koučink, terapii nebo třeba rozhovor nad problémem, který nám dává zabrat a řešení není očividné.

Málokdy totiž uvízneme proto, že bychom o problému přemýšleli málo. Opak bývá pravdou
a odbojné téma bývá myšlenkově ošoupané ze všech stran.

Vidíme variantu A, B a C. Áčko už selhalo. Béčku nevěříme. Céčka se bojíme. Všechny tři jsme probrali s kolegou, partnerem, sami se sebou ve sprše a pravděpodobně i ve tři ráno se stropem ložnice. Další hodina v zasedačce pak často nepřinese průlom, ale jen další dávku frustrace z toho, jak jsme to zase nevyřešili.

Nemylme se: Walk-and-Talk nedoručí variantu D, která předčí ostatní výhodami a netrpí nevýhodami. Může ale vytvořit podmínky, ve kterých se současné prvky začnou skládat jinak. Něco z Áčka, kousek z Béčka a otázka, která nás předtím nenapadla. Nový kontext. Nová reakce na větu, kterou jsme před deseti minutami skoro přešli, a najednou je na stole něco, co tam na začátku nebylo.

Když myšlení běhá v kruhu

Psychologie má pro opakované vracení se ke stejným, zpravidla negativním myšlenkám odborný termín: ruminace – tzv. mentální přežvykování.

Ruminace se nám může jevit jako intenzivní přemýšlení, ale fakticky se chová trochu jako porada, na které všichni mluví, někdo chytře, někdo jen nahlas, ale nic se skutečně nepohne směrem k řešení. Mozek jede na plné obrátky, jenže stále zpracovává stejný problém, stejné argumenty a stejné obavy.

Psycholog Gregory Bratman a jeho kolegové ze Stanfordu nechali v rámci studie klienty devadesát minut chodit buď přírodním, nebo městským prostředím. Po přírodní procházce účastníci vykazovali nižší míru ruminace a nižší aktivitu v oblasti mozku spojované se sebereferenčním zpracováním.

Příroda zjevně neumí vyřešit organizační redesign. Dokáže však poskytnout podmínky, ve kterých člověk na chvíli přestane tak intenzivně poslouchat sám sebe.

V angličtině existuje známá koučovací otázka: „What is the way forward?“ (Jaká je cesta vpřed?) V kanceláři je to sice silná, ale pořád jen metafora. Venku, v terénu, se z ní stává realita. Tělo se už totiž na cestu vydalo a úkolem mozku není se jen vézt, ale na cestě se aktivně podílet.

Zajímavé je, že propojení pohybu vpřed a dosahování cílů nemusí být jen jazyková metafora. Natanzon a Ferguson ukázali, že už samotné vizuální podněty naznačující dopředný pohyb mohou aktivovat asociace spojené s dosahováním cíle. Vždy to je krok za krokem.

Jinak ≠ Lépe, je to pouze jinak

Walk-and-Talk nemusí znamenat horský přechod s mačkami nad mnohametrovou strží, která by sama naše problémy definitivně vyřešila. Klidně to může být park, nábřeží, klidnější část města nebo cesta za městem, kterou člověk nikdy nešel, i když o ní už roky ví.

To podstatné není mít výhled jako z reklamy na outdoorové hodinky. Podstatné je opustit prostředí, které je dokonale napojené na problém, který právě řešíme. Strom na kraji parku netuší, jaká máme KPIčka. Řeka nemá názor na reorganizaci. Krajina nezná náš organigram. A lavička u cesty se ještě nikdy nikoho nezeptala, proč má úkol tři dny po deadlinu. Kancelář je oproti tomu plná významů. Zasedačka, ve které probíhal poslední konflikt. Notebook, na kterém čeká dalších devatenáct zpráv. I ten stále stejný klimatizovaný vzduch.

Změna prostředí část těchto vazeb na čas odstřihne a nahradí je jinými podněty.

Taková malá expedice

Walk-and-Talk pracuje s ještě jedním zajímavým efektem – mění vztahovou dynamiku rozhovoru.

Už proti sobě nesedí „expertní poradce“ a „klient s problémem“ nebo „šéf“ a „podřízený“. Na chvíli jsme jen dva lidé na malé společné výpravě. A každá výprava je dobrodružství, expedice. Naše role se vlivem prostředí a situace dynamicky mění. Jednou udává směr jeden, jindy druhý. Jeden může nést vodu pro oba a druhý zase ví, kudy jít, protože to v tomhle místě zná. Když se jeden dostane do nesnází, druhý ho v tom nenechá. Jdou totiž spolu.

Můžete řídit tisíce lidí a obrovský rozpočet, ale když při neopatrném pohybu skončíte nohou v potoce, budete mít stejně mokrou botu jako kdokoliv jiný. Ředitelské místo má v bahně překvapivě nízkou trakci. Do profesionálního vztahu vstupuje obyčejná lidskost a spolu s ní i trochu jiný prostor pro rozhovor.

Někdo už to za nás změřil

Agnes van den Berg a Femke Beute v roce 2021 sledovaly Walk-and-Talk coachingové programy o délce 12–18 týdnů v přírodním prostředí u lidí se stresovými obtížemi a symptomem vyhoření. Ve srovnání s pasivní kontrolní skupinou se účastníci programu více zlepšili v oblasti stresu, wellbeingu a celkového duševního zdraví a wellbeingu. Některé změny byly viditelné už v průběhu programu.

Jako jednoznačný důkaz funkčnosti metody je cca 40 subjektů jistě málo, ale pro inspiraci
a přemýšlení nad funkčností metody pro naše účely to je až dost.

Nepracovat v polobotkách

Walk-and-Talk není trik, kterým se z obyčejného rozhovoru stane osvícení. Je to něco zajímavějšího: vědomá změna podmínek, ve kterých člověk přemýšlí. Vědomá znamená, že ji máme pod kontrolou a může být naším nástrojem. Brát tento faktor a jeho význam za samozřejmé by bylo hrubým podceněním.
A podmínky nejsou detail.

Možná je to pro nás už trochu neintuitivní, protože když se nám nedaří pohnout s těžkým úkolem, naše první reakce bývá přitlačit. Přidat další synchro, napsat další analýzu, dát tomu víc času.

Co když ale řešení není v tom dělat víc téhož, ale udělat něco jinak?

Zvednout se. Vyjít ven. Ztratit na chvíli nit, potkat známého nebo neplánovanou překážku, zkusit se podívat na věci v pohybu a zažít něco nového.